Sbírky
ČESKÉ MODERNÍ UMĚNÍ
EVROPSKÁ MALBA 17 a 18 st.
GOTICKÉ SOCHAŘSTVÍ HISTORICKÉHO CHEBSKA
České moderní umění
Jan Preisler
Antonín Hudeček
Otto Gutfreund
Josef Čapek
Karel Holan
Václav Špála
Jindřich Štyrský
Emil Filla
Jan Zrzavý
Toyen /Marie Čermínová/
Josef Šíma
Kamil Lhoták
Josef Istler
Mikuláš Medek
Jan Kotík
Jan Koblasa
Hugo Demartini
Karel Malich
Václav Boštík
České moderní umění je ve sbírkách Galerie výtvarného umění v Chebu zastoupeno nejrozsáhlejší sbírkovou kolekcí, zahrnující vedle početného souboru maleb rovněž kresbu, grafiku a práce sochařské. Ve sbírce jsou zastoupeny osobnosti zakladatelské generace české moderny (m.j. J. Čapek, E. Filla, V. Špála, A. Procházka, V. Beneš, O. Gutfreund), dále díla příslušníků meziválečné avantgardy (např. F. Muzika, J. Šíma, J. Štyrský, Toyen, A. Wachsmann aj.) a umělců z okruhu uměleckých skupin 42 nebo Ra (F. Gross, Fr. Hudeček, J. Istler, J. Kotík, K. Souček, B. Lacina, K. Lhoták, B. Matal, J. Smetana, V. Tikal, L. Zívr, V. Zykmund aj.), díla umění těžícího ze sociální problematiky (K. Holan, M. Holý, P. Kotík, K. Kotrba), modernisticky i tradiconalisticky pojaté krajinomalby (m.j. J. Hubáček, A. Justitz,O. Kubín, V. Rabas, V. Rada V. Sedláček, J. Trampota) i díla solitérních osobností jako Václav Boštík, Karel Černý, Zdeněk Sklenář, František Tichý nebo Jan Zrzavý. Významnou část sbírky představuje kolekce prací umělců generace 50. a 60. let v široké škále dobových tendencí od informelu a objektové tvorby až po novou figuraci (m.j. I. Bukovský, Z. Fibichová, Č. Janošek, J. Koblasa, A. Málek, M. Medek, K. Nepraš, R. Piesen, V. Preclík, F. Ronovský, Z. Sekal, Z. Sion, O. Slavík, A. Tomalík, A. Veselý, B. Zemánek, O. Zoubek ad.). Z umělců generace nastupující na českou výtvarnou scénu koncem 60. a počátkem 70. let, především z okruhu skupiny 12/15, jsou v galerijních sbírkách významnými pracemi zastoupeni např. Petr Pavlík, Ivan Ouhel nebo Michael Rittstein. Odborná práce se sbírkou je soustředěná především na její další zkvalitňování a rozšiřování o významné práce klíčových tvůrčích osobností v časovém horizontu vymezeném přibližně léty 1900 – 1980, tedy obdobím, které můžeme nazvat epochou klasické české moderny.	Emil Filla - Diváci 1912        olej, plátno, 48 x 58 cm
[nahoru]
Jan Preisler ( * 18. 2. 1872 v Popovicích u Berouna, + 27. 4. 1918 v Praze). Malíř, grafik a ilustrátor, vůdčí osobnost zakladatelské generace českého moderního umění. Profesor Akademie výtvarných umění v Praze, člen Spolku výtvarných umělců Mánes a spolku Hagebund ve Vídni. Neoromantické počátky jeho tvorby vystřídala v 90. letech osobitá redakce symbolismu, akcentující melancholické pocity generace. Syntéza této nejvýznamnější etapy Preislerovy tvorby vrcholí v dílech z počátku století, kterým dominují obrazy Milenci u Černého jezera, Smutek, nebo tři varianty Černého jezera.	Studie k Černému jezeru    (kolem 1903)        olej, plátno 35 x 43 cm
[nahoru]
Antonín Hudeček ( * 14. 1. 1873 Loučka u Ředhoště, + 11. 8. 1942 Častolovice). Malíř, generační vrstevník pleneristů z okruhu tzv.Mařákovy školy (A. Slavíček, O. Lebeda, A. Kalvoda aj.), přibližujících českou krajinomalbu impresionistickým východiskům. Zakládající člen Spolku výtvarných umělců Mánes, člen vídeňského Hagebundu. Původním školením figuralista se koncem 90. let začal intenzívně věnovat krajinomalbě. Výrazovým prostředkem mu byla technika pointilismu, jejíž fyziologický základ však dovedl naplnit náladovými a citovými obsahy, a to i později, kolem roku 1910, kdy se v jeho malbě prosazuje silněji vliv impresionismu. Motivy pro své zejména v pozdějších letech rozměrné krajinářské kompozice nalézal jak na zahraničních studijních cestách (Itálie), tak v domácím prostředí, kde byl přitahován zejména monumentalitou slovenských velehor -Tater.	Krajina s procesím 1912        olej, plátno 100 x 130 cm
[nahoru]
Otto Gutfreund ( *3. 8. 1889 Dvůr Králové nad Labem, + 2. 6. 1927 Praha). Sochař generačně spjatý se zakladatelskými osobnostmi českého moderního umění (E. Filla, B. Kubišta, A. Procházka, V. Špála, O. Kubín - Coubine ad.). Po studiu na Akademii výtvarných umění v Praze studoval v letech 1909 až 1910 v Paříži u E. A. Bourdella. Po návratu se stal členem Skupiny výtvarných umělců, uměleckého uskupení programově prosazujícího kubismus. Kubistická fáze Gutfreundovy tvorby téměř plynule navazovala na předchozí expresionistické období, poznamenané pocity existenciální úzkosti, které se promítly i do tématiky prací z pozdější doby. Za opakovaných návštěv Paříže se v roce 1914 seznámil s P. Picassem, J. Grisem a G.,Apollinairem. S počátkem 20. let se trvale usazuje v Praze a v roce 1926 je jmenován profesorem na pražské Akademii výtvarných umění. Dvacátá léta znamenají trvalýc rozchod s kubismem a příklon k záměrně primitivizující figurativní tématice výrazně civilistní orientace se sociálním podtextem, tématicky se opírající v řadě keramických polychromovaných plastik o vztah člověka a práce.	Cellista 1912 - 1913        bronz 47,3 cm
[nahoru]
Josef Čapek ( * 23. 3. 1887 Hronov, + duben 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, ilustrátor, spisovatel, výtvarný kritik, redaktor, jedna z nejvýznamnějších osobností české meziválečné avantgardy, zatčený v září 1939 nacisty. V raném období ovlivněn kubismem, který po roce 1918 obhajoval (o kubismus pravý a nepravý) proti nastupující mladé, tzv. devětsilské generaci na platformě skupiny Tvrdošíjní (V. Hofman, R. Kremlička, V. Špála, J. Zrzavý). Na konci 30. let jeho doposud tématicky proměnlivou malířskou tvorbu, střídající expresivně akcentované figurální kompozice s obrazy plnými dětské hravosti, stále silněji ovlivňovalo stupňující se nebezpečí mezinárodního konfliktu, které intenzívně prožíval jako ohrožení základních humanitních hodnot, kterým zasvětil celý svůj život i dílo. Zápas s tímto ohrožením reflektuje nedokončený cyklus obrazů Oheň a Touha (1938-1939).	Myjící se dítě 1916        olej, plátno 33,5 x 27,5 cm
[nahoru]
Karel Holan ( * 4. 12. 1893 Praha, + 24. 10. 1953 Praha). Malíř a grafik, v jehož díle, zejména ve 20. letech, silně rezonovaly dobové tendence sociální malby ve figurálních kompozicích záměrně primitivizujících forem. Sociální akcent, třebaže skrytý, zůstal trvalou složkou jeho tvorby i později, v obrazech, jejichž opakující se tématikou byla zákoutí pražské periférie s typicky holanovskou, melancholickou poetikou podzimních a zimních nálad.	Fotbalové hřiště (1920)        olej, plátno 70 x 99 cm
[nahoru]
Václav Špála ( * 24. 8. 1885 Žlutice u Nového Bydžova, + 12. 5. 1946 Praha). Malíř, jehož umělecké počátky ve znamení fauvismu záhy vystřídal příklon k příkladu francouzského kubismu, sdílený s generačnímu druhy ze Skupiny výtvarných umělců (m.j. E. Filla, O. Kubín, A. Procházka, J. Šíma ad.), jejímž byl spoluzakladatelem. Na sklonku 1. světové války se sblížil s některými členy skupiny Tvrdošíjní (J. Čapek) a společně s nimi vystavoval až do roku 1922.. Před polovinou 20. let se definitivně rozešel s kubismem a nadále se věnoval téměř výhradně malbě krajin a zátiší, v kterých se vrací k poučení z fauvistické malby se silnými akcenty na barevnou kombinaci modré, bílé a červené (např. známé modré období). Proslulá jsou zejména jeho zátiší květinová.	Na řece Otavě 1929        olej, plátno 89 x 116 cm
[nahoru]
Jindřich Štyrský ( * 11. 8. 1899 Čermná u Kyšperka, + 21. 3. 1942 Praha). Malíř s rozsáhlým repertoárem aktivit v oblasti fotografie, scénografie, výtvarné teorie a kritiky, ilustrace a poezie, člen avantgardního uměleckého sdružení Devětsil, nejvýznamnější představitel českého surrealismu. Na výtvarnou scénu vstoupil ve 20. letech spolu s malířkou Toyen. Za pařížského pobytu (1925-1928) společně dospěli k malířské syntéze stylu, který nazvali artificialismem. V roce 1934 byl zakládajícím členem Skupiny surrealistů v ČSR, udržující těsné kontakty s pařížskou surrealistickou skupinou A. Bretona. Vedle malby zasáhl zcela originálním způsobem do oblasti fotografie (cykly Žabí muž a Muž s klapkami na očích) a jako jeden z prvních pracoval technikou barevné koláže (cyklus Stěhovací kabinet). Jeho tvorbu silně motivovaly impulsy z oneirické oblasti a fascinace erotickou sférou, často akcentované prvky provokativní blasfémie a černého humoru.	V mlze (Obraz) 1927        olej, tempera, plátno 47 x 62,5 cm
[nahoru]
Emil Filla ( * 4. 4. 1882 Chropyně, + 6. 10. 1953 Praha). Malíř, grafik, sochař, výtvarný kritik, významně ovlivňující českou meziválečnou výtvarnou scénu až do konce 30. let. Účastnil se výstav expresionisticky orientované skupiny Osma (1907-1908); kolem roku 1910 se seznámil s kubismem, který se stal názorovou platformou Skupiny výtvarných umělců (1911), mezi jejíž spoluzakladatele Filla patřil. Estetiku kubismu rozvíjel i ve 20. a 30. letech, v podobě syntetického a později lyrického kubismu. S počátkem 30. let v jeho tvorbě zesílil vliv surrealismu. V roce 1932 se zúčastnil legendární mezinárodní výstavy Poezie 32 v pražském Mánesu. Tvorba 2. poloviny 30. let je poznamenána reakcí na narůstající válečné nebezpečí. Vznikla tak řada figurálních obrazů s vypjatě expresívně podanou tématikou bojů a zápasů. Po 2. světové válce, kterou strávil v nacistickém koncentračním táboře Buchenwald, se jeho tvorba uzavírá žánrovými reflexemi malby starých holandských mistrů a pokusy aktualizovat techniku staré čínské tušové malby v řadě krajinných motivů z Českého středohoří.	Bílé zátiší 1932        olej, plátno 121 x 94 cm    (Vystaveno na výstavě Poezie 32)
[nahoru]
Jan Zrzavý ( * 5. 11. 1890 Okrouhlice, + 12. 10. 1977 Praha). Malíř, v raném období dotčený symbolismem (členství v skupině SURSUM) a expresionismem, a v období spolupráce se skupinou Tvrdošíjných i kubismem, dosáhl ve 20. letech vlastního autentického malířského výrazu, charakterizovaného jemnými liniemi, střídmou kultivovanou barevností se sklony k šerosvitu a zvláštním, jakoby vizionářským produchovněním motivů svých obrazů. Svůj osobitý styl, předznamenaný již v obraze Spící hoch (1912), nadále ve své další tvorbě kultivoval jak v obrazech s figurativní tématikou, která ve 40. a 50. letech poněkud ustupuje do pozadí (dominantním tématem mu zde byla práce na portrétu královny Kleopatry, završená obrazem Velká Kleoptara z roku 1957), tak v početných krajinách ať již z rodné Vysočiny (opakované motivy z Okrouhlic), nebo z cest do Francie (Bretagne), Itálie (benátské motivy) a Řecka, podniknutých v 30. letech a znovu po 2., světové válce.	Viviery 1935        olejová tempera, plátno 38 x 61 cm
[nahoru]
Toyen /Marie Čermínová/ ( * 21. 9. 1902 Praha, + 9. 11. 1980 Paříž). Malířka, přítelkyně Jindřicha Štyrského, členka avantgardního uměleckého sdružení Devětsil. Malířské počátky pod vlivem puristického kubismu vystřídala v 1. polovině 20. let série naivisticky malovaných obrazů s exotickými motivy. Artificialismus, který jako nový styl vypracovali společně s J. Štyrským v Paříži, prošel v jejím specifickém podání několika fázemi od téměř abstraktních obrazů až po plátna s motivy enigmatických objektů a novotvarů, které již tvoří předstupeň její surrealistické malby. V roce 1934 se stává členkou Surrealistické skupiny v ČSR. Ve 40. letech, po smrti J. Štyrského (1942), začíná její spolupráce s básníkem a fotografem J. Heislerem (1914-1953), s kterým posléze v roce 1947 zůstala trvale v Paříži, kde se stala členkou skupiny A. Bretona.	Opuštěné doupě 1937        olej, plátno 113 x 77,5 cm
[nahoru]
Josef Šíma ( * 19. 3. 1891 Jaroměř, + 24. 7. 1971 Paříž). Malíř, člen avantgardního sdružení Devětsil, od roku 1920 ve Francii. Po puristické předehře se kolem poloviny 20. let nakrátko přiklonil k abstrakci (účast na známé výstavě Art ď aujourď hui v Paříži 1925). Sblížení s poetikou surrealismu a účast na založení skupiny Le Grand Jeu (1927), názorově surrealismu ne zcela vzdálené, byly Šímovi impulsem k zcela novému pojetí obrazu jako básnickému poselství o hledání prapůvodní jednoty člověka a přírody. Lyrická imaginace jeho obrazů z konce 20. a počátku 30. let, inklinující k harmonické vizi světa, se zhroutila pod tlakem rostoucího mezinárodního napětí, jehož katastrofické vyústění předznamenala občanská válka ve Španělsku. Tragika této doby rezonuje v Šímově malbě především obrazovými revokacemi osudových antických mýtů (obrazy Ikarův pád, Zoufalství Orfeovo, Lidé Deukalionovi), ale také malířskými vizemi, tematizovanými bezprostředními dobovými událostmi (Revoluce ve Španělsku, Kurva z Barcelony). V 50. a 60. letech se Šímovo malířské dílo završuje. Ústředním motivem se mu stává světlo, jako univerzální sjednocující podstata a pralátka, prostupující a prozařující až na samý práh nehmotnosti i jeho obrazy.	Kurva z Barcelony 1940        olej, plátno 80 x 60 cm
[nahoru]
Kamil Lhoták ( * 25.7. 1912 Praha, + 22. 10. 1990 Praha). Malíř, grafik a ilustrátor. Ačkoliv neměl akademické umělecké vzdělání, bez větších problémů překonal technická úskalí malířského řemesla, za současného hledání podnětů pro rozvíjení vlastního názoru. Oslovila jej zejména tvorba Josefa Šímy, Bohumila Kubišty a zvláště pak celníka Rousseaua. Ústředním motivem Lhotákovy malby byla od samého počátku poetika městského foklóru, velkoměstské periférie a okouzlení technickou civilizací. Proto, záhy po roce 1940, nalezl zcela logicky své místo mezi členy Skupiny 42 spolu s Františkem Hudečkem, Františkem Grossem, Ladislavem Zívrem a dalšími umělci své generace, které spojoval společný program předznamenaný textem pozdějšího skupinového teoretika Jindřicha Chalupeckého s názvem "Svět ve kterém žijeme" (1940). Jádrem tohoto programu byla umělecká reflexe skutečnosti, kterou představoval především svět velkoměstské civilizace. Tomuto programu zůstala v podstatě věrná i pozdější poválečná Lhotákova tvorba, jakkoliv se nevyhnula jistým tématickým i výrazovým aktualizacím.	Balon "Ressel" 1943        olej, sololit 45,5 x 53,5 cm
[nahoru]
Josef Istler ( * 13. 11. 1919 Praha, + 19. 6. 2000 Praha). Malíř a grafik. Počátkem 40. let předurčilo jeho tvorbu setkání s dvěma nejvýznamnějšími osobnostmi českého surrealismu, s K. Teigem a TOYEN. Současně se sbližuje s generačními vrstevníky, uhranutými poetikou surrealismu, kteří rovněž kontaktují Teigeho a TOYEN, kolem kterých - a současně v polemice s nimi - se formuje jádro druhé surrealistické generace, profilující se v několik názorově ostře vyhraněných skupin, z nichž nejvýrazněji se v letech bezprostředně po válce prosadila Skupina Ra. Jejím zakládajícím členem byl i J. Istler. Jeho malba během 1. poloviny 40. let prošla několika etapami, v kterých obrazy s prvky enigmatické figurativnosti, střídaly kompozice, jejichž podstatu tvořila již jen samotná barevná hmota absentující na jakékoliv vazby ke konkrétní realitě. Na sklonku války tak J. Istler dospěl zcela samostatně k malířské formě identické s tehdejšími proudy abstraktního umění, především tzv. lyrické abstrakce. Počátkem 50. let se načas vrací k figurativnímu projevu v obrazech s enigmatickými a fantaskními objekty, záhy však znovu navazuje na nepředmětnou linii své tvorby z 40. let a zejména svými bohatě vrstvenými a strukturovanými litými obrazy z konce 50. a počátku 60. let, se vřazuje do čela české informelní malby.	Modrý objekt 1957        olej, dřevo, papír 146 x 108 cm
[nahoru]
Mikuláš Medek ( * 13. 11. 1926 Praha, + 23. 8. 1974 Praha). Malíř názorově se od počátků své tvorby identifikující s principy surrealistického malířství, v jehož rámci se realizovaly všechny podstatné konstantní rysy jeho osobnosti, prolnuté přetrvávajícím pocitem úzkosti a existenciálního ohrožení prostupující v tu větší, tu menší míře celé jeho malířské dílo. Raná figurativnost, rezonující v některých obrazech m. j. s malbou Ernstovou, Tanguyho (ale také válečnými pracemi Toyen), se postupně dematerializuje a transformuje koncem 50. let v mnohovýznamové znakové struktury, splývající s barevnými vrstvami v tzv. "preparované obrazy". Barevná pasta, vršená, hnětená a tvarovaná rukou, špachtlí, vtlačováním nebo perforováním, se Medkovi postupně stává dominantním výrazovým prostředkem i nositelem psychických obsahů a posouvá jej, např. vedle J. Istlera, mezi přední představitele českého texturálního informelu. V 2. polovině 60. let, do jisté míry pod vlivem nástupu "nové figurace", ale nepochybně také v reakci na úlohy v oblasti sakrální tvorby (interiéry kostela v Jedovnici aj.), se Medkova malba znovu obrací k objektu, figuře v krajně geometricky stylizované formě. Objevují se některé motivy ze starších vrstev Medkovy malby, ale také motivy nové, kombinované v složité tvarové organismy jako figury-obydlí, figury - města, završené cyklem Pohyblivé hroby.	Chechtavý šachista 1958-1959        olej, plátno 100 x 77 cm
[nahoru]
Jan Kotík ( * 4. 1. 1916 Turnov, + 23. 3. 2002 Berlín). Malíř, grafik, umělecký teoretik a pedagog, generační vrstevník umělců nastupujících na českou výtvarnou scénu ve 30. letech, s kterými od roku 1937 vystavoval na společných výstavách ve foyeru divadla E. F. Buriana (F. Gross, F. Hudeček, L. Zívr, V. Zykmund aj.). Od roku 1942 zakládající člen Skupiny 42; v tématice jeho obrazů převažují motivy z velkoměstských pasáží, kaváren a ulic, ale také technika a technické přístroje jako atributy moderní civilizace. V letech po 2. světové válce se věnoval užitému umění, především práci se sklem (1957 účast na Trienále v Miláně). Koncem 50. let se znovu vrací k malbě a stává se nejvýraznějším představitelem expresivní gestické abstrakce. Koncem 60. se trvale usazuje v Německu (západní Berlín), kde jeho tvorba prochází několika proměnami pod vlivem dobových aktuálních tendencí, především minimalartu a enviromentu, v rámci kterých vznikla řada instalací.	Malba II. 1962        olej, plátno 153 x 120 cm
[nahoru]
Jan Koblasa ( * 5. 10. 1932 Tábor). Sochař, malíř a grafik. Na výtvarnou scénu veřejně vstupuje v 1. polovině 60. let (m.j. zastoupen na známé výstavě Skupiny D v Nové síni v Praze v roce 1964 spolu s M. Medkem, J. Istlerem, V. Boudníkem, R. Piesenem, J. Valentou, J. Balcarem ad.), po předchozím období poznamenaném prvky dadaismu a recese v rámci tzv. "šmidří poetiky", která byla specifickou formou protestu proti režimem oktrojovaným dogmatům tzv. socialistického realismu. Koncem 50. let navazuje přátelství s M. Medkem, které významně přispělo k změně dosavadní Koblasovy tvorby a k její orientaci na existenciální a spirituální vztahy života a světa. Na pozadí několika křižujících se a protínajících vlivů (tašismus, existenciální filozofie, abstraktní expresionimus) pak posléze dospěl k vlastní redakci informelu, která se paralelně promítala do jeho tvorby malířské, grafické i sochařské. Koncem 60. let odešel do exilu a usadil se v Kielu kde na Muthesius Hoschule založil a vedl obor volného sochařství. V současné době působí na akademii výtvarných umění v Praze.	Velký zázrak 1964        polychromované dřevo 250 cm
[nahoru]
Hugo Demartini ( 11. 7. 1931 Praha). Sochař, jeden z nejvýznamnějších představitelů českého konkrétního umění. Původním školením a názory figuralista, dospívá koncem 50. let kontinuálním pracovním procesem k abstrakci. Rané abstraktní práce ještě tendují k informelnímu výrazu a akcentují intimní obsahová poselství, upomínající na práce z poloviny 50. let (Reliéf 1956), ale již v 1. polovině 60. let tato tendence ustupuje kostruktivním geometrizujícím kalkulům, které se plně prosazují v reliéfech z doby kolem roku 1964, s exaktně a symetricky uspořádanými moduly polychromovaných koulí a polokoulí. V druhé polovině 60. let začal pracovat s chromovanými tombakovými koulemi. Jejich strukturální uspořádání nejen že rytmizovalo vlastní prostor reliéfu, ale tím, jak oblým, hladkým a leštěným povrchem, zrcadlily (a podle svého tvaru i deformovaly) okolní skutečnost v daný časový okamžik, tuto skutečnost také dynamizovaly, permanentně aktualizovaly a multiplikovaly. S koncem 60. a počátkem 70. let se objevují experimenty s těmito koulemi ve volné krajině, které iniciovaly počátek Modelů, uměle vytvořených virtuálních prostorů s fragmenty reálných objektů nebo modelovaných figur, představující v Demartiniho tvorbě novou orientaci. Před polovinou 80. let se pak objevují první objekty pracující s prázdným prostorem (indiferentně bílé, duté a deformované kubické objekty) a konečně i objekty ze série Míst, jejichž původní možné prostorové vztahy je možné vytušit již jen z fragmentů drobícího se a rozpadajícího materiálu.	Červený reliéf 1964        polychromovaná sádra 74 x 72 cm
[nahoru]
Karel Malich ( * 18. 10. 1924 Holice). Malíř, grafik, sochař z generace, která v 2. polovině 50. let navazovala na tradice domácí avantgardy (kubismus) a absorbovala první podněty z aktuálních tendencí světového umění. S počátkem 60. let se uzavírá figurativní etapa jeho tvorby, kterou vystřídal příklon k abstrakci. Zatímco v prostorových objektech - plastikách a reliéfech se uplatňují spíše konstruktivní, geometrické tendence a užívání jednoduché nelomené barevné škály, zejména kombinace černé a bílé, práce pozdější, počínaje kresbami z přelomu 60. a 70. let, jsou ovlivněny návratem k přírodě a přírodním fenoménům. Po polovině 70. let začínají vznikat rozměrné prostorové drátěné plastiky, doprovázené souběžně vznikajícími pastely a kvašemi, které se koncem 80. let stávají převažující složkou Malichovy tvorby. Jejich společným jmenovatelem je kontemplativní reflexe života na pozadí kosmického univerza se skrytými odkazy ke kosmogonním mýtům minulosti i současnosti.	Modrozlatá plastika 1967        dřevo, mosaz, hliník 73 x 46 x 14 cm
[nahoru]
Václav Boštík ( * 6. 11. 1913 v Horním Újezdci u Litomyšle). Malíř a grafik, jehož tvorba se ve 30. a 40. letech, stranou dobových aktuálních tendencí (surrealismus, civilismus), profilovala na pozadí hluboce osobně motivovaného zájmu o archaické formy křesťanského, především románského a raně gotického umění. Další vývoj jeho tvorby, usilující o vizuální vyjádření religiózních duchovních obsahů, inspirovaných např. Starým zákonem nebo apokalyptickým poselstvím evangelia sv. Jana, vyústil logicky počátkem 60. let v akceptování abstraktního malířského výrazu, charakteristického střídmou barevností a tvarovým elementarismem.	Obraz pole 1970        olej, plátno 123 x 123 cm
[nahoru]